Grossvenediger je přívětivý!
Nejdůležitějí je udržet na laně to správné tempo, jinak vás to rozhodí a pak je to strašná otrava. Už o tom přemýšlím druhou hodinu, co společně se třemi dalšími kolegy a horským vůdcem Herbertem stoupáme na Grossvenediger po ledovci Untersulzbach kees.
Čtvrtá nejvyšší hora Rakouska, v národním parku Vysoké Taury v západních Alpách zůstává ve stínu Grossglockneru a dalších vrcholů. Přesto výstup do 3666 metrů nad mořem, má své kouzlo. A to i v případě, že jdete dlouhé desítky minut v mlze. Když se pak totiž nad mraky vyloupne majestátní špička kopce, zmocní se vás objevitelsko-dobyvatelská nálada. Ale pozor, na vrcholek je ještě daleko!
Náš start z Kürsingerovy chaty nebyl zrovna idylický. Vstávat ve čtyři, rychle se nasnídat, nabrat do termosky čaj a ještě jednu láhev s vodou. Potit se prý budu dost a tak je třeba pít. A také se máme namazat proti spálení, slunce si dnes užijeme! Nesnáším, když mi pot a krém stékají do očí. Ale co už teď. Přestože v pět hodin, kdy se sněžnicemi na nohách vyrážíme směr vrchol už je světlo, pro hustou mlhu není nic vidět. Podle hesla: “Co oči nevidí, srdce nebolí” jsem v klidu a moje obavy z výšek a možného pádu do údolí jsou tak rozptýleny. Kromě toho navíc máme všichni na břiše lavinovou sondu spojenou s ostatními, v batohu lopatku, kolem pasu horolezecký sedák a ve skupině dva zkušené horské vůdce Herberta, mimo jiné horského policistu a Emila, který už osm let vede právě Kürsingerovu chatu, která je ve 2558 metrech dostupná celý rok jen pěšky.
Sníh se tu více, tu méně boří pod sněžnicemi, ale jde se celkem rychle. Nevím, jak je možné, že výstup bude prý trvat pět hodin, myslím si. Když po skoro dvou hodinách pohodové chůze traverzem dorazí naše skupina pod ledovec, připínám lano a směju se na Herberta: “Jestli to dál půjde takhle lehce, máme před sebou možná méně než tříhodinový výstup, ne?” Zkušený horský vůdce se na mě pousmál a povídá: “Odtud je to ještě tak čytři hodiny, když se nebudeme loudat. Ale nespěchej, je lepší dorazit nahoru později než se přetáhnout a navylézt tam vůbec!”
Trochu mě zarazil do země a já se tedy soustředím, abych nešel ani rychle ani pomalu. Chůze po ledovci má svá specifika. Mimo jiné je důležité, aby chodci na sněžnicích byli spojeni lanem. Ledovec totiž stále pracuje a některé průrvy mohou být skryty pod tenkou vrstvou sněhu. “Kdyby někdo padal, prostě si sedněte a pak ho vytáhneme,” vysvětluje lakonicky Emil. Přestože mě a mám dojem, že i dalším nováčkům v zimní vysokohorksé turistice se malinko zvýšil tep, Herbert i Emil působí stojicky klidně. Chůze na laně vyžaduje cvik. Když jdete rychle, lano se vám plete pod nohy, když jdete pomalu, ten před vámi stále zastavuje, protože je lano napnuté. A když zastaví, zase se vám lano plete pod nohy. A tak pořád dokola. Jde tedy o stejný rytmus pro všechny, co na laně jsou. Ten se dodržuje mnohem líp, když vás nerozptylují výhledy. Mlha je tedy na takovou chůzi ideální.
A tak jsem se “zakousl” do rytmu a šel. “Podívej vpravo ta špička, to je Grossvenediger!” Volá na mě Sofie, na laně za mnou. A skutečně v mlze se udělalo okno a je vidět malý vrcholek, nezdá se tak daleko. No, nevidět, kam jdete má svoje výhody. Potvrdilo se mi to asi za půl hodiny. Vystoupali jsme nad mraky, někde ve výšce kolem tří tisíc metrů. A já uviděl druhou skupinku vedenou Emilem, jak si to štráduje úplně na druhou stranu, něž kde byl vidět Grossvenediger. Před námi se naštěstí otevřel nádherný výhled na koryto zakončené sedlem mezi malým a velkým Venedigerem. Vzhledem k tomu, že začalo mít smysl fotografovat, cesta mi tak nějak rychleji utíká. Tedy až k úpatí kopce, který se začal prudce zvedat do sedla. Teprve tady pro mne začal výstup. Nadmořská výška v kombinaci s brzkým vstáváním, mě dost zpomalily a to jsem úplně zapomněl, že mám vlastně hlad. Jablko a čokoládová tyčinka to naštěstí rychle napravily. Je devět hodin a Grossvenediger je na dohled. Nemůžu se nabažit těch nádherených výhledů na špičky okolních třítisícovek trčících z mraků. Na skialpinisty, co nás svižně předbíhají mnohem strmější cestou už nemyslím. Historie se neptá jak, ale zda. Takže mi jde o jediné, dostat se na vrchol.
V sedle jsme asi za hodinu a teď už nás čeká jen závěrečné stoupání. Emil se na mě směje:” Vypadá to, že se nahoru dostaneme všichni. Je to ještě tak hodina.” Neplete se, a to i přes to, že mám krizi a naši skupinku zdržuji zastávkami na “dodýchání” snad každých deset minut. Herbert mě při každé mojí prosbě o zastavení ujišťuje, že je to v pořádku. “Na výšku je potřeba si zvyknout,” vysvětluje. Naštěstí i moji kolegové “na laně” jsou tolerantní až na půdu a moje prostoje berou s naprostým klidem. Závěrečných 50 metrů ještě převazujeme lano na kratší vzdálenost. Na vrcholek Grossvenedigeru se totiž dá dojít po sněžné hraně. Herbert očividně zpozorněl a znovu připomíná: ”Kdyby někdo uklouzl, všichni si sedněte. Pod námi je několik set metrů sráz!” S tímhle “povzbuzením” jsme se vydali na vrcholek. Na vrcholu Grossvenedigeru jsem stanul krátce po jedenácté hodině. Tedy po šesti hodinách výstupu! Unavený, ale spokojený. Vrcholová fotografie s křížem, nekonečné výhledy a hlavně pocit, že jsem to zvládl, jsou mi tou největší odměnou. Je to zážitek, který určitě doporučuji.
Text a foto: Tomáš Hájek, autor je spolupracovníkom portálu www.kamkam.eu
