Kdyby se ve školách vyučovaly dějiny zimních sportů, jedna kapitola by začínala rokem 1964. To byly spuštěny první vleky lyžařského střediska Les Menuires. I když ho časem zastínilo výše položené Val Thorens, byla to 60. léta, která ve Francii odstartovala novou epochu lyžování.
Obě místa jsou dnes bratrsky propojena stovkami lanovek i vleků a navázána i na další doslova „poutní“ zastávky oblasti Les Tres Valles. Zmíněná Tři údolí poskytují vše, co si kdy příznivci zimních sportů za večerů, kdy venku kvílela fujavice, vymodlili. Stačí vyjít před hotel, zacvaknout lyžáky do vázání a už, už ladnými oblouky vypisujete do prašanu své iniciály. Přesto, než sjedete o pár stovek metrů níže, kde čeká objetí lanové techniky, je třeba zůstat „ve střehu“ (slovy Nicka Dočolomanského Cartera). Plných sto osmdesát sedaček a vajíček na sebe navazuje s přesností ozubených koleček hodinového strojku, který od listopadu až do začátku května pohání týden, co týden tisícové davy.
S více než 600 km tratí patří Tři údolí mezi největší lyžařské kolotoče světa, jenž kromě upravených sněžných dálnic nabízejí i žlaby a úbočí stvořené pro freeridové divočiny i vyznavače skialpinismu. Ale je to i trochu bludiště… kde se lze parťákům nechtěně ztratit. Přichází to obvykle v nejnečekanější chvíli. Rozevře se před vámi dokonale prázdný svah a závratné touze podlehnout odstředivé síle karvingového oblouku prostě neodoláte – aniž byste tušili, kam vás lyže zavedou. Proto se napoprvé vyplatí poznávat oblast s někým, kdo ji zná. Šarmantní francouzský instruktor ukáže našinci „hory doly“ a jako bonus přidá měkkou lámanou angličtinou výklad jako na zámku.
Ideální volba místa
Středisko Les Menuires se nachází ve Vallée de Belleville, které je nejsouměrnějším, nejširším a nejdelším údolím oblasti. Samo o sobě nabízí 160 sjezdovek ve výškách od 1 260 do 3 230 metrů nad mořem. Hlavní centrum La Croisette tvoří nástupní stanice přibližovacích vleků, kolem níž jsou vějířovitě rozprostřeny hotely, kostel, či gigantický prosklený komplex bývalého sanatoria. A také desítky obchodů, restaurací i půjčoven vybavení v zastřešených průchozích galeriích. Na nimi se vypínají architektonicky nepříliš povedené brutalistické budovy evokující budovatelskou dobu, které vévodil beton a funkčnost vítězila nad estetikou. Vždyť třeba největší ubytovací blok Le Brelin ukrývá na 700 apartmánů s 2 500 lůžky a přezdíví se mu sněhová lavice.
Inovativní projekt Plan Neige (Sněhový plán), tedy vytvoření zimního hřiště pro masy, odstartovala vláda francouzského prezidenta Georgese Pompidoua. Vybraní architekti dostali volné ruce, aby pokořili prázdné stráně i přírodu na místech, kde se dnes rozkládají střediska Les Arcs, La Plagne, Avoriaz, Flaine či Les Menuires. O to víc kontrastují s brutalistickou architekturou soudobé chaletové rezidence s vířivkami na otevřených terasách ve čtvrti Reberty, jakož i blízké ski-in a ski-out satelity Reberty a Les Bruyeres.
Kdo touží po atmosféře staré Francie, nechť se ubytuje v půl kilometru níže položené vesničce Saint Martin de Belleville. Tam se ostatně sjíždí na návštěvu, když je větrno, jinak to všechny táhne spíš vzhůru k Val Thorens. A když vás lyžování omrzí, lze si jít odpočinout do sportovního centra, kde jsou přímo od bazénu dech vyrážejícící výhledy na panorama východního vrcholu Pointe de la Masse (2807 m). Podobně šokující, jen ne tak pozitivně, jsou i ceny skipasů. Ještě že jsou na začátku a konci sezóny levnější.
Jarní lyžování má ovšem i v takto vysoké nadmořské výšce jisté zákonitosti. Vyplatí se vyrazit na svahy co nejdřív, než se jejich bílá masa orientovaná na jih změní pod paprsky slunce na krupicovou kaši. Přes oběd doporučujeme nastavovat tvář k nebi a mazat se na povrchu i vnitřně s vědomím, že to lze pořádně rozjet až před čtvrtou odpolední, když sníh začíná tuhnout. I když možností je víc – třeba se lze vydat lanovkou postavenou za 22 milionů Eur uhánějící rychlostí 25 km/h k 2 803 metrů vysokému vrcholu Pointe de La Masse, odkud mají tratě víc severní a východní orientaci. Dostanete se tam za pouhých osm minut a obdivovat lze i tamní muzeum přibližující výstavbu projektu. Na jaře také už tolik nehrozí vrtošivost počasí, ve kterém se okolní kypré vrcholy chovají …trochu jako ženy. Jeden den člověka zahrnují láskyplným objímáním a nabídkami sestoupit do lůna nedotčených údolí a vzápětí se začnou mračit a pouštět hrůzu. V mžiku jsou studené jako psí čumák. A to zrovna, když jste si celí rozvášnění svlékli bundu, svetr i košili.
„Aktiv“, lyžovat je třeba „aktiv“
Arhur Chamberlain, jmenovec pro nás neslavně proslulého britského politika, se tvářil, jako by právě vypil láhev octa. Čtyřicetiletému instruktorovi ESF (Francouzské školy lyžování) totiž až ráno oznámili, že se má starat o novináře a provést je labyrintem Třech údolí. A tak už přejíždíme do dalších dvou míst – Vallée de Méribel a Vallée de Courchevel. Roztáčíme tím zdánlivě nekonečný lyžařský příběh, opravdové bílé opojení. To už i Arthur radostně vykřikuje …to je fajn, že stíháte, a najíždí na zvedlé kraje sjezdovky s radostí dítěte, které právě vrátili oblíbenou hračku. Asi tolik času, kolik tráví skluznice jeho lyží na sjezdovce, je i ve vzduchu. Je to „Skippy.“ Lyžovat musíte „aktive“, vysvětluje o něco později na sedačce stejně vážným hlasem, kterým dřív propočítával, jak dlouho přežije člověk pod lavinou. Ty naštěstí Savojským Alpám tolik nehrozí. Vrcholky nejsou tak žiletkově ostré jako v Rakousku a pokud se někde nahromadí sněhu víc, než je zdrávo, je odstřelen plynovými děly. „Laviny se trhají ve žlebech, když připadne hodně prašanu a následně se oteplí,“ říká Arthur. Vyhrne si rukávy červené kombinézy, utře pot z tváře, a snad aby nás o tom přesvědčil, na konečné dalšího svahu zahne místo doleva k sedačce doprava. Tam kde nápis „ferme!“ tedy „zavřeno!“ střídá žleb padající kolmo dolů. „Do you want piss off?“ ještě zakřičí, než zmizí v hlubině.
O pár kilometrů výše
Když se řekne Val Thorens, vybaví se jako první sto padesáti místná tramvaj směřující k vrcholku Cime de Caron. Za sedm minut člověka vyveze do výšky 3 200 metrů, kde se v řídkém vzduchu opije pohledem na okolní velikány tak, že dolů jede cikcak. Kolkolem se roztahují řetězce vrcholů podřízených Mont Blancu (4 807 m), kterému se pro mohutné úbočí říká „Velký býk“. Nechce se věřit, že na provoz zimních sportů se využíví pouhých 6 % z celkové rozlohy Alp. A toto číslo nenarůstá, ale se stále narůstajícími finančními nároky na zimní kratochvíle, klesá. Ale i tak lze strávit týden v Savojkách a jedinou sjezdovku nepokořit dvakrát. Což by byla škoda, neboť některým přijdete na chuť až při druhé, třetí jízdě tak jako „voňavému“ sýru při večerním raclette.
Z Val Thorens se dostanete i do méně známého čtvrtého údolí. Nedejte se tedy obalamutit tím, že údolí jsou je pouze tři. Stráně Valée de la Maurienne ještě pořád ruší jen několik sedačkových lanovek, ale všeho dočasu. Z městečka Orelle na dně údolí to je kousek do Lyonu, Ženevy, či Turína kam létají nízkorozpočtové aerolinky. Tím se vyhnete jedenáctihodinové cestě autem, která při použití placených francouzských dálnic vytahuje Eura z kapsy jako by šlo o trik z právě uváděného filmu Podfukáři 3. V něm si zahrálo i nekonečné zrcadlové schodiště a replika Houdiniho svěrací kazajky. Ale o tom zase jindy a jinde.
Více na: https://lesmenuires.com/en/
Autor: Petr Tůma, vydavatel choice magazine, www.choicemag.cz
Foto: FB Les Menuires, Paul Besson, Alexis Brot
