…anebo baronka z Kutné Hory.
Je v pořadí třináctou generací rodu Daczických, pochází z Kutné Hory. Pani Kateřina Ludmila Anna Daczická z Heslowa. Je dokonce příbuznou českého krále Karla IV. Jelikož se nám „dostaly do uší“ aktivity této mladé dámy, paní baronky, zejména v sociální oblasti, dohodli jsme si schůzku a přišli za ní přímo do krásné Kutné Hory. Se zajímavou, štíhlou blondínkou jsme se usadili do zdejší kavárny v hotelu u Vlašského dvora.
Jste 13. generací rodu Daczických, máte titul baronky. V jednom rozhovoru jste řekla, že podle vás to není titul, ale hodnost…
Ano, hodnost, tu si člověk zaslouží, udelili ji nám, rodině Daczických už velmi dávno, co samozřejmě s sebou nese i závazky, jak se chováme, co děláme a jak to děláme, ctíme si naše rodové jméno, to vše je pro mě důležité. V Česku tyto hodnosti neplatí, zrušil je prezident Masaryk, ale přesto nás jimi mnozí oslovují. Nejsem sice právník, ale podle mně hodnost/titul může zrušit jen ten, kdo nám je udělil, teda král.
Dlouho jste žili v Praze, dnes střídáte Prahu s Kutnou Horou. Kde se cítíte nejlépe?
Jednou nohou jsem v Kutné Hoře, druhou v Praze, kde žijí mé dvě dcery, v Praze chodí do školy. Moje srdce však vždy bilo pro Kutnou Horu, a tak jsem začala před léty přemýšlet, co v Kutné Hoře zrealizuji. Prvním krokem byla akce pro širokou veřejnost v roce 2015 „Šlechtické poselství“. Připomenuli jsme si počin české šlechty ˗ podepsání „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939“ s průvodním programem rodu Daczických z Heslowa. Seznámili jsme Kutnohorčany s tím, že kdysi i zde žili šlechtici z Heslowa, kteří byli proti okupaci, že vyjádřili svými podpisy podporu národu, což mnozí nevědí. Mí předkové, teda můj dědeček a jeho bratři tuto deklaraci podepsali. A po tomto už jaksi přirozeně moje další aktivity navazovaly. Začala jsem se angažovat v Kutné Hoře i politicky i sociálně.
Město Kutná Hora používala jméno mého předka Mikuláše Daczického z Heslowa, ale nikde ve městě nebyla o našem rodu zmínka. A tak mojí první konkrétní aktivitou byla busta Mikuláše Daczického z Heslowa. Díky kutnohorským obyvatelům a Nadačnímu fondu Mikuláše Daczického z Heslowa, který jsem založila, jsme vybrali peníze. Bustu vytvořil výtvarník Jakub Ďoubal. Umístili jsme ji do vestibulu Dačického domu v Kutné Hoře.
Tím vlastně začala éra, kdy jsem v Kutné Hoře začala být více doma. Později jsem dostala nabídku od politického seskupení stát se jeho členkou, kde dnes též působím. Jsem v Kutné Hoře „radní.“
Je o vás známo, že se velmi angažujete v sociální sféře. Proč je to pro vás důležité?
Ano, angažuji, a myslím si, že dost intenzivně. Vyzývám například rodiče, aby ti, kteří to pro své děti potřebují, poslali žádost o podporu. Na jejím základě pomáháme rodinám méně solventním i matkám samoživitelkám. Dělám to proto, že jsem přesvědčena, že bychom měli pomáhat slabším. Už i tak je svět, ve kterém žijeme nehezký, a tímto přístupem snad zmírníme ty negativní pocity ze situace. Pomáhat musíme, to je jakýmsi mottem mé práce v Kutné Hoře. Pracuji jako daňová poradkyně od roku 2004, a sociální oblast a kultura, kterou mám ráda, je jakýmsi protipólem k číslům, k financím, se kterými přicházím do kontaktu v rámci mé práce. Proto podporuji děti v uměleckých školách. A kultura je pro mě odpočinek, ba dokonce „útěk“ od legislativy, daní a čísel. Vidím smysl mé pomoci. Samozřejmě, nemohu obsáhnout vše, ale aspoň tímto směrem umím pomoci, udělat radost, zpříjemnit život. Pořádáme koncerty, podporujeme umělecké školy v Kutné Hoře.
A sociální podpora?
Právě dokončujeme dům pro seniory, ale s trochu jiným konceptem. Tak jak mnohým, nám covid doslova zkomplikoval cestu pro další kroky a aktivity, ale dnes už můžeme pokračovat. A sice v dokončení domu pro seniory. Moje maminka se starala o mou babičku, matku mého otce. V 70 letech jsme se o babičku starali, rodiče ji nechtěli dát do zařízení pro seniory, a tak máma přestala pracovat a čtyřiadvacet hodin denně se starala o svou tchýni. V této situaci mnozí z nás byli, jsou. Přišli s tím ale průvodní problémy, maminka měla deprese, dokonce sáhla i po alkoholu, byla pomocí na plný úvazek a alkohol jí měl pomoci. Když však babička zemřela, maminka si nedokázala najít místo ve společnosti, v té době přišli nové techniky, počítače, a alkohol jí byl tím dobrým společníkem „jak situaci zvládnout“. Mně toto všechno jako mladou ženu velmi poznačilo, zasáhlo, a tak jsem si předsevzala, že když budu moci, zrealizuji moji vizi o sociálním zařízení. Protože když budu potřebovat pomoc, nemusím být odkázaná na rodinu, pro kterou je to veliká fyzická i psychická zátěž, starat se o rodinného příslušníka.
Možná se mnou mnozí nebudu souhlasit, ale to je věc názoru a nastavení. Ani já bych si nepřála, aby moje dcery přestaly pracovat, přestaly se starat o svou rodinu a staraly se o mne. To přece nemůžeme od dětí požadovat. A navíc, ne každý má takový příjem, aby mohl zůstat s příbuzným doma a pomáhat. Proto jsem se vydala touto cestou. Buduji dům sociálního pečovatelství. V roce 2019 jsem koupila dům, ve kterém bude tento domov pro seniory s denním stacionářem. Je to kulturní památka, krásný secesní dům, ve Štefánikově ulici, jedním z mála secesních domů v Kutné Hoře, takže s rekonstrukcí je to trochu těžší, ale už jsme v závěrečné fázi i když nám covid připravil nečekané „překvapení“. Bude mít 20 lůžek, denní stacionář 15 lůžek, a jakousi odlehčovací službu. To znamená, že když si příbuzní na několik dnů nebo pár hodin potřebují vybavit své privátní věci, jít na krátkou dovolenou, postaráme se o jejich člena rodiny. Každý nájemník bude mít možnost vzít si sem věci, které měl doma rád, kus nábytku, křeslo atd. Částečně mně v projektu finančně podpořili město Kutná Hora a Středočeský kraj, dostala jsem od nich peníze, což je úžasné. Vždyť nakonec je fantastické, že takovou jedinečnou, secesní budovu opravíme. Příští rok bychom dům sociální starostlivosti chtěli otevřít.
Jak vnímáte sváteční čas koncem roku, Vánoce…
Mám ráda Vánoce, mám ráda starožitnosti, miluji hvězdy, vůni živého stromečku a vánoční kaktusy, kterých mám doma mnoho, a všechny nám před Vánoci kvetou. Máme dvě dcery, ve věku osm a třináct let, společně vyzdobíme celou naši domácnost. Na Štědrý večer vybereme krásný porcelánový servis po mojí tetě, naleštíme stříbrné příbory, připravíme bramborový salát, avšak bez zeleniny, vysmažím kuřecí i telecí řízky a pro manžela kapra. U večeře posloucháme vánoční koledy a spolu s dcerami zpíváme, to jsou mé, naše privátní Vánoce.
A pracovní?
Náš Nadační fond pracuje samozřejmě intenzivně i před Vánoci. Rozdáváme ovoce do školek, škol, připravujeme vánoční koncerty, abychom získali finanční prostředky na naše projekty, kterými pomáháme, teda v adventním čase nezahálíme.
Paní baronko, máte bohatou a intenzivní náplň práce během celého roku, věříme, že vám entuziazmus a síla vydrží ještě mnoho, mnoho let. Držíme palce, abyste dokončili projekt Domova sociální služby, děkujeme vám za rozhovor a těšíme se na další zajímavé setkání, možná i při slavnostním otevření vašeho zařízení pro seniory.
Rozhovor připravila: Beata Havranová, fotografie: Kateřina Daczická, www.kamkam.eu.
